Zbraň a otázka "Na co to máš?"
Petzold: také mi ta Freudova hláška uvízla v paměti. Má ovšem chybu, že ji člověk musí používat selektivně. Říct tohle šéfovi, aby se člověk bál, že bude mít potom "nedospělé" prémie. Stejně tak bych to neříkal přítelkyni. Mohlo by se se stát, že kdybych po ní něco intimního chtěl, odbyla by mě s tím, že je "sexuálně nedospělá", a šmytec. 
Přes nesporný význam Freudova díla jako celku přece jen spousta jeho dílčích výroků a teorií byla zpochybněna či vyvrácena, čili s odvoláváním na jeho autoritu (i kdyby byl jejich autorem) opatrně. Nicméně psychoanalýza rozhodně není nudné čtení a najde se v ní spousta veselých souvislostí, např:
Období, kdy se dítě učí zbavit plenek nazývá obdobím análním. Osoby, které měly s nácvikem této dovednosti problémy si své selhání údajně v dospělosti kompenzují puntičkářstvím a přehnaným uklízením. Takové pak považuje za "anální osobnost"... tímhle výrokem jistě polichotíte třeba pořádkumilovné tchýni
... a koneckonců i řadě přispěvatelů threadu "jak čistíte své milášky".
Snad si to pamatuji alespoň rámcově správně a v OFF-TOPICS sekci se to snese...
Období, kdy se dítě učí zbavit plenek nazývá obdobím análním. Osoby, které měly s nácvikem této dovednosti problémy si své selhání údajně v dospělosti kompenzují puntičkářstvím a přehnaným uklízením. Takové pak považuje za "anální osobnost"... tímhle výrokem jistě polichotíte třeba pořádkumilovné tchýni
... a koneckonců i řadě přispěvatelů threadu "jak čistíte své milášky".Snad si to pamatuji alespoň rámcově správně a v OFF-TOPICS sekci se to snese...
[off-topic]Tak s učením zbavit se plenek jsem nemohl mít žádný problémy. U manželky to asi bylo o poznání horší... 
[/off-topic]
Když se mě lidi ptají na co to mám tak odpovídám "Nebudeš mi asi věřit, ale na střílení". Dodám, že je to relax a koníček jako každej jinej atd. Pak se s nima bavím podle toho jak na to reagují. Nikdy jsem se ale nesetkal s nějakým zakazovačem nebo agresivním pacifistou. Ale i kdyby všechny bez rozdílu pozvu ať si to jdou zkusit se mnou
[/off-topic]Když se mě lidi ptají na co to mám tak odpovídám "Nebudeš mi asi věřit, ale na střílení". Dodám, že je to relax a koníček jako každej jinej atd. Pak se s nima bavím podle toho jak na to reagují. Nikdy jsem se ale nesetkal s nějakým zakazovačem nebo agresivním pacifistou. Ale i kdyby všechny bez rozdílu pozvu ať si to jdou zkusit se mnou
Úplně to vidím. Tazatel: "Na co to máš?"
Jezevec se rozhlédne, spiklenecky mrkne, s prstem na ústech udělá "Psst!" a do ucha tazateli zašeptá: "Na střílení!"
Mně se na to nikdo, kromě přítelkyně, nezeptal. Těch pár kolegů, kteří to nějak zjistili, to vzalo jako fakt a nikdo to neřešil. A sousedovi, který viděl firmu přivézt trezor, jsem řekl, že mám malorážku na biatlon, ale chci mít klid, když nejsem doma. Ani jsem moc nelhal, ZKM 456 by na biatlon použít určitě šla. Jen jsem nepřiznal všechno. Kdyby byl trezor zabalený jako lednice, nikdo by nic netušil.
Přítelkyně sice zkraje nebyla nadšená, ale už se známe delší dobu, ví, že nejsem magor, ví, že mám tendenci lidem v nouzi pomáhat, takže sice remcala, ale akceptovala to. Až když jsme šli jednou v noci tmavým podchodem a ona se přitiskla trochu víc a rukou mi sáhla na bok, pochopil jsem, že vzala zbraně na milost. I když je do ruky nevezme.
Jezevec se rozhlédne, spiklenecky mrkne, s prstem na ústech udělá "Psst!" a do ucha tazateli zašeptá: "Na střílení!"
Mně se na to nikdo, kromě přítelkyně, nezeptal. Těch pár kolegů, kteří to nějak zjistili, to vzalo jako fakt a nikdo to neřešil. A sousedovi, který viděl firmu přivézt trezor, jsem řekl, že mám malorážku na biatlon, ale chci mít klid, když nejsem doma. Ani jsem moc nelhal, ZKM 456 by na biatlon použít určitě šla. Jen jsem nepřiznal všechno. Kdyby byl trezor zabalený jako lednice, nikdo by nic netušil.
Přítelkyně sice zkraje nebyla nadšená, ale už se známe delší dobu, ví, že nejsem magor, ví, že mám tendenci lidem v nouzi pomáhat, takže sice remcala, ale akceptovala to. Až když jsme šli jednou v noci tmavým podchodem a ona se přitiskla trochu víc a rukou mi sáhla na bok, pochopil jsem, že vzala zbraně na milost. I když je do ruky nevezme.
Ahoj střelci, zaregistroval jsem se sice až dnes, ale už dlouho toto fórum pročítám a server mi dost pomohl celkově už před 4 lety získat ZP a loni ho rozšiřit.
Když jsem četl toto téma, tak mi to připomnělo jednu, pár dnů starou "rodinnou příhodu".
Jsem student, 22 let, ZP mám hned od 18 let, před rokem, hned při první příležitosti jsem ZP rozšířil o zbylé skupiny. Mám to prostě jako koníčka. Od 18 let jezdím pravidelně s kamarády na střelnici, účastním se, pokud mám možnost různých kurzů (třeba posledně Hard task - prostě mě to baví), sem tam nějaký lokální závod (nemám čas a ani finance jako student objíždět republiku).
A samozřejmě nosím... Nikomu to neříkám, nechlubím se tím, ví to prakticky jen těch pár kámošů, co se společně takových střeleckých akcí zúčastňujeme. Řekl bych, že mám za ty 4 roky nadrilováno celkem dost. Aspoň si v tom věřím.
Ovšem v nedávné době se mi stala dost nemilá věc.
Problém je ten, že jsem z dost pacifistické rodiny. Když jsem si udělal v 18 ZP, tak jsem měl první konflikt s rodiči na téma "zbraň v domě nestrpíme", potom se to nějak vytříbilo a nějak to teda zkousli za určitých podmínek (zabezpečení, bude jenom jedna pistole, jedna puška - no budiž, dům je jejich). Dalo to ale práci.
A v 21, po rozšíření ZP jsem začal hned nosit. Ono přes léto člověk brigádničil různě v zahraničí (Anglie, Holandsko), k tomu v rámci Erasmu v Belgii. Zní to možná blbě, ale jistou stopu to prostě ve mě zanechalo. Zažil jsem si napadení a okradení, ale to v ČR.
Každopádně ať se vrátím k věci. Pár dnů zpět na rodinné oslavě, kde se sešla širší rodina (zdůrazňuji, že i když to byla oslava, tak já moc nepiju, nějak na to nejsem a pokud nosím, tak si nikdy ani to pivo si nedám, aby se tu nerozšířil flame na toto téma) se mi při stěhování stolů prostě vyhrnulo triko a prostě se objevilo na chvíli vnitřní pouzdro s Glockem. A bylo o zábavu postaráno.
Hned jsem dostal zprda snad i od těch nejvzdálenějších tetek na to téma, jak si je vezmu na svědomí, když se něco stane atd. Zbraně zabíjí atd. atd. To by mi ani nevadilo. Ale došlo to tak daleko, že hned po návratu domů jsem dostal pořádný pojeb od rodičů, že jestli budu nosit, tak mě vystěhují z domu atd. Já to nechtěl nějak víc řešit, počítal jsem, že se to nějak utříbí, až vychladnou. Jediné, čím jsem argumentoval, tak že je to na mou ochranu, nadrilováno mám, aby se nikomu nic nestalo a že nemají žádné morální právo rozhodovat o tom, jestli se smím nebo nesmím bránit. Samozřejmě to nepomohlo a ani po několika dnech se to nezlepšilo a teď máme doma dost tichou domácnost. Do toho ještě citové vydírání na téma, jak už od nich nemám nikdy nic čekat. Máti mi na otázku, jestli by byla raději, kdyby mě někdo zabil než abych v obraně někomu ublížil já odpověděla jednoznačně, že radši, ať jsem mrtvý já, protože je přece proti všemu vzít někomu život (a to je ateistka). Vzdát se nošení nechci (ono jsem nějak smířený s tím, že prostě v případě KN/NO bych i střílel), dokud se mi nestal ten incident náhodou odhalené zbraně, tak to nikdo z rodiny ani nevěděl. Odstěhovat se jako student, co je 80% času pryč ve škole a co ušetřím na brigádách probydlím a projím a nebo nakonec i vystřílím, nějak finančně prostě nezvládnu. I když bych šel hned. Každopádně by mě zajímalo, jestli se s tímto už někdo v rámci svých nejbližších setkal a jak jste to eventuálně vyřešili? Samozřejmě, že můžu říct už nenosím a nosit si dál, ale nechci za prvé lhát a za druhé se mi může kdykoliv stát podobný incident s odhalením jako předtím.
Paragrafy řešit nepotřebuji, ty znám a jsou v tomto ohledu podle mého nepodstatné, jde čistě o rodinnou záležitost.
Když jsem četl toto téma, tak mi to připomnělo jednu, pár dnů starou "rodinnou příhodu".
Jsem student, 22 let, ZP mám hned od 18 let, před rokem, hned při první příležitosti jsem ZP rozšířil o zbylé skupiny. Mám to prostě jako koníčka. Od 18 let jezdím pravidelně s kamarády na střelnici, účastním se, pokud mám možnost různých kurzů (třeba posledně Hard task - prostě mě to baví), sem tam nějaký lokální závod (nemám čas a ani finance jako student objíždět republiku).
A samozřejmě nosím... Nikomu to neříkám, nechlubím se tím, ví to prakticky jen těch pár kámošů, co se společně takových střeleckých akcí zúčastňujeme. Řekl bych, že mám za ty 4 roky nadrilováno celkem dost. Aspoň si v tom věřím.
Ovšem v nedávné době se mi stala dost nemilá věc.
Problém je ten, že jsem z dost pacifistické rodiny. Když jsem si udělal v 18 ZP, tak jsem měl první konflikt s rodiči na téma "zbraň v domě nestrpíme", potom se to nějak vytříbilo a nějak to teda zkousli za určitých podmínek (zabezpečení, bude jenom jedna pistole, jedna puška - no budiž, dům je jejich). Dalo to ale práci.
A v 21, po rozšíření ZP jsem začal hned nosit. Ono přes léto člověk brigádničil různě v zahraničí (Anglie, Holandsko), k tomu v rámci Erasmu v Belgii. Zní to možná blbě, ale jistou stopu to prostě ve mě zanechalo. Zažil jsem si napadení a okradení, ale to v ČR.
Každopádně ať se vrátím k věci. Pár dnů zpět na rodinné oslavě, kde se sešla širší rodina (zdůrazňuji, že i když to byla oslava, tak já moc nepiju, nějak na to nejsem a pokud nosím, tak si nikdy ani to pivo si nedám, aby se tu nerozšířil flame na toto téma) se mi při stěhování stolů prostě vyhrnulo triko a prostě se objevilo na chvíli vnitřní pouzdro s Glockem. A bylo o zábavu postaráno.
Hned jsem dostal zprda snad i od těch nejvzdálenějších tetek na to téma, jak si je vezmu na svědomí, když se něco stane atd. Zbraně zabíjí atd. atd. To by mi ani nevadilo. Ale došlo to tak daleko, že hned po návratu domů jsem dostal pořádný pojeb od rodičů, že jestli budu nosit, tak mě vystěhují z domu atd. Já to nechtěl nějak víc řešit, počítal jsem, že se to nějak utříbí, až vychladnou. Jediné, čím jsem argumentoval, tak že je to na mou ochranu, nadrilováno mám, aby se nikomu nic nestalo a že nemají žádné morální právo rozhodovat o tom, jestli se smím nebo nesmím bránit. Samozřejmě to nepomohlo a ani po několika dnech se to nezlepšilo a teď máme doma dost tichou domácnost. Do toho ještě citové vydírání na téma, jak už od nich nemám nikdy nic čekat. Máti mi na otázku, jestli by byla raději, kdyby mě někdo zabil než abych v obraně někomu ublížil já odpověděla jednoznačně, že radši, ať jsem mrtvý já, protože je přece proti všemu vzít někomu život (a to je ateistka). Vzdát se nošení nechci (ono jsem nějak smířený s tím, že prostě v případě KN/NO bych i střílel), dokud se mi nestal ten incident náhodou odhalené zbraně, tak to nikdo z rodiny ani nevěděl. Odstěhovat se jako student, co je 80% času pryč ve škole a co ušetřím na brigádách probydlím a projím a nebo nakonec i vystřílím
, nějak finančně prostě nezvládnu. I když bych šel hned. Každopádně by mě zajímalo, jestli se s tímto už někdo v rámci svých nejbližších setkal a jak jste to eventuálně vyřešili? Samozřejmě, že můžu říct už nenosím a nosit si dál, ale nechci za prvé lhát a za druhé se mi může kdykoliv stát podobný incident s odhalením jako předtím.Paragrafy řešit nepotřebuji, ty znám a jsou v tomto ohledu podle mého nepodstatné, jde čistě o rodinnou záležitost.
Najdi si oslavný článek, kde někdo legálně drženou zbraní pomohl. "No není hrdina? Dobře to dopadlo. A se zbraní to jednou můžu být já, kdo podobně pomůže. Bez ní se můžu leda tak koukat, jak..." Jinými slovy, ne mít možnost zabít nebo bránit se, ale mít možnost pomáhat.
Nejlepší by bylo dostat je na svou stranu, ale jak to udělat, to netuším, naštěstí jsem tohle nikdy řešit nemusel.
Nejlepší by bylo dostat je na svou stranu, ale jak to udělat, to netuším, naštěstí jsem tohle nikdy řešit nemusel.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 8 hostů